Barevné papírové lucerničky, pastelové výkladní skříně a v nich historické artefakty z území dnešního Vietnamu. To vše opatřené trojjazyčnými nápisy - česky, anglicky a vietnamsky - vyvedené žlutým fontem, jaký je k vidění možná i ve vietnamské tržnici Sapa. V přízemí Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur v Praze se nově rozevírá téměř autentická "vietnamská ulice", která návštěvníky stručně seznamuje s dějinami země v jihovýchodní Asii.
O její vizuální podobu se postaral architekt Tomáš Sloboda. Vycházel právě z toho, jak vypadají ulice tamních měst i jak země prezentuje sebe sama na světové výstavě Expo. Vzhled organizátoři konzultovali také s organizacemi jako VietUpem sdružujícím mladé Vietnamce, kteří výsledek kvitovali s tím, že "to vypadá jako hanojská ulice".
Druhá část expozice je oproti tomu strohá. Sestává ze světlých boxů s obrazovkami, z nichž promlouvají Vietnamci a Vietnamky o svých zkušenostech, identitě, vztazích nebo třeba šikaně v dětství. Úsporný vzhled má prozaický důvod. "Původně jsme chtěli zařadit třeba nějaké symboly, které by reprezentovaly daná témata, nebo nápisy. Komunita nám ale řekla, že starší generace by si pak některé rozhovory zabývající se tématem, které je pro ně tabu, ani neposlechla," vysvětluje záměr historik Ondřej Crhák.
Řada mladších Vietnamců, s nimiž tvůrci konzultovali při přípravách, se přitom těšila, až si výstavu projdou se staršími příbuznými. Nesvěřovali se zrovna se snadnými tématy. Mladí Vietnamci a Vietnamky v natočených rozhovorech přemýšlejí třeba o mezigeneračních střetech s rodiči či o tom, jaké je pro ně být queer.
Tolerovaní, nikoliv respektovaní
Přehlídka se dotýká také negativních stereotypů a postavení "tolerované, nikoliv respektované menšiny". Tomu je zasvěcená takzvaná budka stereotypů. Jakmile divák vstoupí dovnitř, promítají se v ní výpovědi Vietnamců a Vietnamek, zatímco na protější stěně bliká nápis "open" známý z večerek. Mluví zde některé v Česku známé tváře jako kuchařka Ta Thuy Dung alias Chili nebo blogerka Do Thu Trang, které sdílejí své zkušenosti s poznámkami o jedení psů či šikmých očích.
Historicky mají stereotypy vůči Asiatům kořeny už v koloniálních dobách, vysvětluje Crhák. "V 19. století je utužovali cestovatelé i politici. Ve 20. století se k tomu pak přidala popkultura a to, jak byli Asiaté vyobrazováni třeba ve filmech. Částá byla dehumanizace nebo se o nich mluvilo, jako by ani neměli vlastní kulturu," říká. Proto i dnes mohou Asiaté zažít, že s nimi lidé jednají s blahosklonnou povýšeností, trochu jako by byli děti.
Autoři se ale zaměřili i na oblasti, v nichž Vietnamci a Vietnamky žijící v Česku stereotypy boří. Jedná se primárně o oblast práce a pozic, které se zejména mladé generaci již narozené tady daří obsazovat. Návštěvník si tak může vyslechnout výpověď vojáka z povolání, ředitelky kanceláře předsedy Senátu či průvodčího.
Češi a Vietnamci? Krátký, ale intenzivní vztah
Vietnam blízký a vzdálený stručně zachycuje také historii této země. Její znalost v Česku je podle Crháka omezená na válku probíhající ve druhé polovině 20. století a případně ještě konflikt v Indočíně. Informační panely kromě toho popisují, z čeho pramení vietnamské tradice nebo pojetí rodinného života, což může přispět k lepšímu pochopení menšiny. "Mezigenerační konflikty, jaké dnes mladí Vietnamci hodně řeší, vyplývají z toho, že rodina je postavená na staré tradici vycházející z konfucianismu, který tam přišel z Číny," vysvětluje.
Stereotyp o "pracovitých Vietnamcích" se zrodil právě zde. "Vychází z hodnot sebezapření ve prospěch práce a rodiny," zmiňuje historik. Češi to používají jako argument, když se vymezují proti jiným menšinám, které se z jejich pohledu jen flákají. "Je to způsobené i tím, že Vietnamce jinde než v práci většinou nevídají. Když se ale v médiích objeví téma vietnamské kriminality, reakce jsou velmi negativní," upozorňuje.
Vztah Čechů a Vietnamců popisuje Crhák jako velmi krátký, zato intenzivní. Začal se formovat po druhé světové válce a již v roce 1954 Československo přijalo sirotky, takzvané Chrastavské děti, které našly útočiště právě v dětském domově v tomto severočeském městě. Následovaly stipendijní programy pro nadané vietnamské studenty, jimž bylo umožněno nastoupit na vysoké školy ve spřátelených zemích, a programy pro dělníky, kteří se měli v Česku zdokonalit ve své práci a poté se vrátit do Vietnamu.
Tyto dvě skupiny žily poměrně odděleně, protože Vietnam přejal přísný čínský model zahraničních výjezdů. Jak studenty, tak dělníky hlídala vietnamská ambasáda. "Kromě mistra ve fabrice nad sebou měli ještě vietnamský dozor. Vláda si nepřála, aby navazovali vztahy s Čechy, protože by se pak nevraceli domů," říká historik.
Některým vysokoškolským studentům se přesto podařilo bariéru prolomit a roku 1989 už pro své vietnamské krajany překládali český tisk nebo vydávali vlastní samizdat. Nezřídka se kvůli tomu nemohli vrátit do vlasti. Jeden z nich promlouvá i na výstavě, kde vzpomíná, že jej vlastní otec kvůli samizdatové činnosti považoval za vlastizrádce.
Po sametové revoluci Československo vypovědělo smlouvy týkající se studijních a pracovních pobytů. Vietnamci a Vietnamky se slibně započatou vědeckou kariérou tedy často zůstali bezprizorní. "Devadesátky navíc vědu z finančního hlediska pohřbily. Buď tedy jeli zpátky do Vietnamu, nebo začali vydělávat," popisuje jeden z tvůrců výstavy, jak se zrodil stereotyp Vietnamce na tržnici a později ve večerce. "Navíc najít v 90. letech jako Vietnamec práci asi nebylo jen tak, což tehdy nikdo nereflektoval," dodává.
Jiný než západní pohled
Vietnam blízký a vzdálený je prvním počinem Náprstkova muzea, na němž se podílela přímo komunita, jíž se týká. Je to jeden ze způsobů, jak do muzejní práce zapojit dekoloniální perspektivu neboli "nezápadní" pohled na minulost i současnost, který dává hlas lidem ze zemí, jež byly v minulosti koloniemi a i dnes jsou vnímané jako "druhořadé". Historika kromě samotného Vietnamu odborně zajímá právě i postkoloniální myšlení, které z jeho pohledu v Česku zatím není téměř vůbec rozvinuté.
"Posunulo se to ale na umělecké scéně, velké téma to bylo na bienále v Benátkách," připomíná projekt výtvarnice Evy Koťátkové, která zpracovala příběh první československé žirafy odchycené v Keni. Zvíře kvůli nevyhovujícím podmínkám v českém zajetí po dvou letech zemřelo. Takový hlas však podle Ondřeje Crháka do veřejného prostoru stále přinášejí spíše jednotlivci.
Video: Udělalo se mi špatně. Ramba řekla, proč málem odmítla Zápisník alkoholičky (3. 7.2024)
