Přeskočit na obsah

Halogenidy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Halogenidy jsou dvouprvkové sloučeniny halogenů s elektropozitivnějšími prvky nebo soli halogenovodíků.[1] Nejznámější z nich je chlorid sodný, NaCl – kuchyňská sůl. Jsou podskupinou halidů jako tzv. anorganické halidy. V anglické nomenklatuře termín hallides označuje české halogenidy a ne halidy.

Vlastnosti

[editovat | editovat zdroj]

Převážně jsou rozpustné ve vodě. Mezi málo rozpustné ve vodě patří halogenidy mědi, stříbra, rtuti nebo olova.

Názvosloví

[editovat | editovat zdroj]

V názvu na prvním místě stojí podstatné jméno + -id a poté přídavné jméno s koncovkou daného oxidačního čísla. Ve vzorci je tomu přesně naopak. Příklad: chlorid sodný - chlor má oxidační číslo -I a -ný je koncovka oxidačního čísla I. Protože součet oxidačních čísel se rovná 0, není potřeba měnit počet jakéhokoliv z prvků sloučeniny. Vzorec je tím pádem NaCl.[2]

Příprava

[editovat | editovat zdroj]

Halogenidy se připravují např. přímou syntézou prvků:

2 Fe + 3 Cl2 → 2 FeCl3

nebo reakcí halogenovodíkových kyselin s neušlechtilými kovy, hydroxidy a oxidy kovů

Zn + 2 HClZnCl2 + H2
KOH + HCl → KCl + H2O

Rozdělení

[editovat | editovat zdroj]

Sloučeniny halogenů s prvky s nízkou elektronegativitou se nazývají iontové halogenidy. V roztocích vedou elektrický proud. Vyznačují se vysokou teplotou tání a varu. Příklad: NaCl, KBr.

Polymerní

[editovat | editovat zdroj]

Sloučeniny halogenů s kovy ze střední části periodické tabulky se nazývají polymerní halogenidy. Vázané prvky jsou spojeny kovalentními vazbami do řetězců či vrstev. Vyznačují se nižší teplotou tání a varu. Příklad: CoCl3.

Molekulové

[editovat | editovat zdroj]

Sloučeniny halogenů s nekovy a polokovy se nazývají molekulové halogenidy. Vázané prvky jsou spojeny kovalentními vazbami do molekul. Jsou těkavé, často plynné nebo kapalné. Příklad: PCl5.

Nejznámější užití je v klasické fotografii a kinematografii, kde halogenidy tvoří světlocitlivou vrstvu filmového materiálu.

Přehled skupin

[editovat | editovat zdroj]
  1. KLIKORKA, Jiří; HÁJEK, Bohumil; VOTINSKÝ, Jiří. Obecná a anorganická chemie. 2., nezměněné vyd. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1989. 591 s. 
  2. zdroj: PaedDr. Vladimír Šmahaj

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KLIKORKA, Jiří; HÁJEK, Bohumil; VOTINSKÝ, Jiří. Obecná a anorganická chemie. 2., nezměněné vyd. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1989. 591 s. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]